Let motorovým rogalem
Motorové rogalo. Pár svařených trubek, plachta, hrazda, palubní deska, dvě sedadla, motor a vrtule. Dvě stě pět kilo.
Pohled na úzké sedátko bez postranic je pro člověka, který je od hrudi dolu nepohyblivý, dost děsivý. Takovéhho vozíčkáře je třeba na sedátko přenést, neboť je výš než to pilotovo. Přivázat nohy přes boty, kolem pasu a hrudi. Strach se mění v očekávání. Formulář pro darování orgánů bych pro jistotu vyplnil.
Zdánlivě křehký stroj se dokodrcá na kraj louky. Pilot zahřívá motory. “Jdeme na to.” Záda se tisknou k opěrce. Nohy jsou v křeči. Slunce vyšlo nad obzor. Rogalo vzlétá. Je sedm hodin a třicet pět minut.
Očekávání střídá lechtivý pocit vzrušení a štěstí, které trvá. Do prvního střetu s větrným proudem. Strach. Trh a zase klid. Jak krásná je mlha shora, nad poli a lesy. Zámek Konopiště, klášter trapistů, pole, cesty, chaty a chalupy, vesnička středisková, Křečovice. Slzy, jakoby chtěly všechno vidět, derou se z očí ven a mizí. Houf ptáků letí hluboko pod křídly rogala. Strach odletěl, ale zase vrátí. Nejpozději před přistáním.